Diabetolog: Nové léky nejsou svatým grálem, ale pomohou nejen v léčbě obezity
Prof. MUDr Martin Haluzík (54), DrSc.
Diabetolog Martin Haluzík ve své laboratoři; Je přednostou Centra diabetologie a vedoucím Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie; vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kde se již během studií věnoval vědecké práci; v roce 2008 se stal profesorem; po promoci pracoval tři roky v USA a po návratu pokračoval ve výzkumu na III. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze; roku 2016 na čas působil v Endokrinologickém ústavu a v září 2016 přešel do IKEM, kde pracuje dodnes; jeho hlavní výzkumná oblast je diabetes 2. typu a s tím spojená inzulinová rezistence; je vědeckým koordinátorem rozsáhlého projektu CarDia, zaměřeného na výzkum metabolických a kardiovaskulárních chorob.
Amerika hubne. Loni tam poprvé v historii klesl počet obézních lidí. Ozempic, lék, který americký úspěch nejspíš „zařídil“, má nečekané pozitivní účinky napříč medicínou. Funguje na cukrovku, obezitu, játra, ledviny a možná i na Alzheimerovu nemoc. „Ale žádný lék není tak zázračný, aby pacient, chce-li zhubnout, mohl celý den prosedět na gauči,“ varuje diabetolog Martin Haluzík.
Když jsme spolu naposledy před více než rokem mluvili, byly už léky na hubnutí typu Ozempic a Wegovy natolik populární, že jich byl nedostatek. A to přesto, že nejsou plně hrazeny zdravotními pojišťovnami. Jak je to s poptávkou a jejich dostupností dnes?
Poptávka je stále vysoká, změna však nastala v tom, že dnes máme k dispozici i další relativně nový lék, který můžeme předepisovat jak na obezitu, tak na cukrovku. Je to tirzepatid (název účinné látky, samotný lék se prodává pod obchodním názvem Mounjaro, pozn. red.). K nám se tenhle lék dostal koncem loňského roku a můžeme ho oficiálně předepisovat přímo na obezitu, a to bez ohledu na cukrovku, což je asi ta hlavní změna. Máme tedy k dispozici další účinný lék, kterého není nedostatek.
Navíc předpokládáme, že letos přijde na náš trh ještě vysokodávkový semaglutid, určený také přímo pro léčbu obezity. (Látku semaglutid obsahuje i Ozempic, ovšem v maximálním množství 1 mg. Ozempic je navíc primárně určen pro léčbu cukrovky a hubnutí je „jen“ jeho další efekt. Zatímco lék Wegovy je určen přímo pro hubnutí. A látky semaglutid obsahuje v „základu“ 2,4 mg, pozn. red.). Až k nám vysokodávkový semaglutid dorazí, budeme mít v Česku kompletní spektrum všech antiobezitik, co globálně existují. Tím pádem bude i menší tlak na předepisování některých z těchto léků mimo indikaci, tedy těm, co jsou obézní, ale nemají cukrovku.
Čím se látka tirzepatid, tedy lék Mounjaro, liší od Ozempiku?
Tirzepatid je duální agonista, což znamená, že současně působí na receptory dvou hormonů. Nejen na GLP-1, ale i na GIP (oba hormony se spolupodílejí na vylučování inzulinu do krve, zpomalují vyprazdňování žaludku, urychlují dosažení pocitu sytosti, pozn. red.).
Druhý zmiňovaný hormon GPI působí přímo v tukové tkáni, takže má přímý metabolický efekt, a to je zřejmě důvod, proč je jeho účinnost vyšší jak pro cukrovku, tak pro redukci hmotnosti. S vysokodávkovým semaglutidem pacienti zhubnou v průměru okolo 16 % tělesné hmotnosti za rok, tirzepatid dokáže snížit váhu až o 20 procent. A protože u nás vysokodávkový semaglutid (tedy lék Wegovy, pozn. red.) dosud není dostupný, je tirzepatid vlastně nejúčinnější lék, který jak pro cukrovku, tak pro obezitu máme. Dávkuje se jednou týdně a zdá se, že nemá více nežádoucích účinků než předchozí léky. (Pacient si ho píchá sám pomocí předplněného injekčního pera, a to pod kůži do břicha, do stehna či do horní části paže; injekční pero je zakončené tenkou jehličkou a pacient vpich téměř necítí, pozn. red.)
Je lék natolik účinný, že pacienti s cukrovkou mohou po čase vysadit i inzulin?
Efekt je opravdu výrazný, a pokud u pacienta dosáhneme snížení tělesné hmotnosti o 10 nebo 15 %, což s těmito léky možné je, skutečně můžeme docílit takzvané remise diabetu (vymizení příznaků onemocnění a návrat do stavu, v jakém byl pacient před nemocí, pozn. red.). Ovšem velmi záleží i na tom, jak dlouho měl pacient cukrovku předtím, než si začal tento lék píchat. Remise, tedy úplný ústup diabetu, nejčastěji nastává u pacientů, kteří měli cukrovku do 5 let předtím. To, zda dojde k remisi, ale závisí i na stavu našich beta buněk (buňky ve slinivce, jež produkují inzulin, pozn. red.). Což je do jisté míry dáno i geneticky.
Máme-li to štěstí, že jsou zdatné, výkonné, máme jich dostatečnou rezervu a k tomu zhubneme 15 % své tělesné hmotnosti, ulehčíme jim tím výrazně práci. Zvýší se totiž citlivost na inzulin (citlivost klesá s rostoucím podílem tukové hmoty, pozn. red.), a beta buňky ho tedy nejsou nuceny vyrábět takové množství. Pak máme poměrně velkou šanci na vymizení diabetu. Což ovšem neznamená, že se v budoucnu nemůže znovu vrátit, zejména pokud znovu přibereme.
Ovšem inzulin si asi většinou píchají pacienti s delší než pětiletou historií tohoto onemocnění, že?
Ano, proto by nebylo úplně správné tvrdit, že lidé, co jsou třeba deset let na inzulinu, se najednou zázračně dostanou do remise a mohou inzulin vysadit. Když to shrnu: tyto léky jsou druhou nejlepší šancí pacienta s diabetem 2. typu, aby si nemusel začít píchat inzulin (zatímco méně častá cukrovka 1. typu je autoimunitní onemocnění, jež se vyskytuje i u dětí, mnohem rozšířenější cukrovku 2. typu má nejčastěji na svědomí obezita, pozn. red.). Tou nejlepší šancí je stále ještě bariatrická chirurgie (operační léčba obezity; laicky řečeno jde o chirurgické zmenšení objemu žaludku například jeho zúžením, bandáží či bypassem, pozn. red.), ta je pořád ještě o něco účinnější. Ovšem druhou nejlepší šancí jsou v tuto chvíli určitě tirzepatid nebo vysokodávkový semaglutid.
Komu a kdy můžete tyto léky předepsat, tedy v jaké fázi obezity nebo diabetu?
Z hlediska obezity jsou už dnes pravidla nastavena velmi liberálně. Na snížení hmotnosti můžeme tyto léky předepisovat pacientům, kteří mají BMI alespoň 27, tedy jsou v pásmu nadváhy. Do něj však spadá velká část populace. Klidně dvě třetiny Čechů. Kromě toho by měl mít takový pacient ještě nějaký přidružený zdravotní problém, který souvisí s obezitou, například vysokou hladinu tuků, zvýšený krevní tlak nebo jinou kardiovaskulární komplikaci. Bez této druhé podmínky se pak obejdeme v případě, že má pacient BMI více než 30. Takové pacienty můžeme těmito antiobezitiky léčit bez ohledu na to, jestli mají, nebo nemají přidružené komplikace. A pacientům s cukrovku 2. typu můžeme tyto léky nasadit bez ohledu na hodnotu BMI.
Všechna antiobezitika jsou jak pro diabetiky, tak i pro pacienty bez cukrovky – ale pro ty druhé bez úhrady zdravotní pojišťovnou. Většina pacientů s cukrovkou 2. typu tak preferuje z této skupiny léky, kde je za splnění určitých podmínek možná částečná nebo úplná úhrada pojišťovny (např. nízkodávkový semaglutid nebo semaglutid v tabletách, případně dulaglutid, což je léčivá látka, kterou obsahuje např. lék Trulicity, pozn. red.).
Jak nákladná je léčba? Kolik lidé zaplatí?
V antiobezitických dávkách (např. lék Mounjaro, pozn. red.) se ceny pohybují mezi 4 800 až 8 500 Kč měsíčně v závislosti na dávce. (Každá lékárna může mít ceny trochu jiné. Mimochodem, pokud se někde píše o cenách vyšších, třeba kolem 15 tisíc korun, půjde nejspíš o balení na tři měsíce… A podobné zřejmě budou ceny i u léku Wegovy, tedy u vysokodávkového semaglutidu, až bude letos v Česku k mání, pozn. red.) Měsíční dávky Ozempiku (semaglutid pro diabetiky aplikovaný injekčním perem, pozn. red.) a Rybelsusu (semaglutid pro diabetiky ve formě tablet, pozn. red.) vyjdou zhruba na 2 400 korun.
Všechny léky mají nějaké negativní účinky. A čím více lidí lék užívá, tím více jsou tyto efekty medializovány, někdy i zveličovány. Negativní pověst si tak vysloužily třeba i statiny (velmi účinné léky na vysoký cholesterol, v Česku je bere téměř 1,3 milionu lidí, tedy skoro desetina obyvatel). Ačkoliv odborné studie tyhle negativní zprávy opakovaně vyvrátily, někteří pacienti nechtějí statiny užívat nebo je svévolné vysazují. Jak je to s výskytem vedlejších účinků u nových léků na hubnutí? Nestoupá jejich výskyt úměrně s rostoucím počtem uživatelů?
Až mě to trochu překvapuje, ale zrovna u tohoto typu léků pacienti s žádnými obavami nepřicházejí, ani si zvýšeně na nic nestěžují. Přesvědčit pacienta, aby užíval statiny, ve srovnání s tím, aby si píchal tato injekční antiobezitika, je mnohem obtížnější. Statiny mají skutečně velmi negativní pověst (pacienti si stěžují na únavu a bolest svalů, velmi vzácně můžou statiny extrémně poškodit svaly, pozn. red.), ovšem nezaslouženě (výsledky rozsáhlých klinických studií ukázaly, že podávání statinů významně snižuje jak nemocnost na kardiovaskulární onemocnění, tak i úmrtnost na ně, pozn. red.).
Pokud jde o nežádoucí účinky GLP-1 agonistů (označení uměle vyrobené látky, jež napodobuje účinek hormonu GLP-1, kterou léky na hubnutí obsahují, pozn. red.), jejich četnost nepřibývá. A ve většině případů jde jen o mírné potíže. Mezi nejčastější patří pocit na zvracení, nechutenství, případně únava. A jejich intenzita i četnost při dlouhodobějším užívání zmizí nebo se výrazně zmírní. Jen velmi málo pacientů tyto obtíže zvládá tak špatně, že se rozhodne léky úplně vysadit. Obvykle totiž na pomyslné misce vah převáží to, že pacienti začnou hubnout, a za to jsou rádi, protože spoustě z nich se to za celý život nepodařilo. Když člověk zhubne deset nebo patnáct kilo, může se cítit trochu unavený, na druhou stranu už nenosí ten patnáctikilový „batoh“ navíc, což je obrovský bonus. Globální pocit pacientů na této léčbě bych tedy spíše popsal jako spokojenost. Konkrétně třeba tirzepatid je však u nás zatím jen krátce. Chleba se bude lámat po dvou třech letech, nebo dokonce ještě později.
V případě Ozempiku se však objevily zprávy, že může způsobovat ztráty zraku…
Zřejmě máte na mysli nonarteritickou ischemii optického nervu (laicky řečeno jde o infarkt očního nervu, jehož důsledkem může někdy být i ztráta zraku, pozn. red.). Jde o mimořádně vzácné onemocnění, které je obecně častější u pacientů s obezitou a diabetem. Existuje jedna americká retrospektivní studie ukazující, že by výskyt tohoto onemocnění mohl být vyšší u pacientů léčených semaglutidem. Další dvě studie pak tuto souvislost potvrdily, třetí studie ne. Nicméně tato nemoc je tak extrémně vzácná, že je opravdu velmi těžké udělat definitivní závěry. Zatím tedy není možné stoprocentně říci, zda je výskyt ztráty zraku u této skupiny pacientů častější proto, že jsou ve vyšším riziku z důvodu obezity a cukrovky, nebo proto, že jsou léčeni semaglutidem. Čistě teoreticky by podobný nežádoucí efekt mohly mít i další léky z této skupiny, ale o tom zatím nemáme vůbec žádné informace. Každopádně jde prozatím o poměrně novou skutečnost a zřejmě proto, že je natolik vzácná, nedostala zatím ani větší mediální pozornost a ani žádná z regulačních agentur (Evropská léková agentura či FDA, tedy americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv, jež léky schvalují a mají nad nimi dohled, pozn. red.) nevydala omezující stanovisko.
Na některé pacienty prý Ozempic působí tak intenzivně, že zapomínají jíst a potřebu jídla si uvědomí až na základě fyzické slabosti. Setkáváte se s tím?
Všem pacientům se snažím vysvětlit, že to, že mají tak účinný lék na hubnutí, je nezbavuje potřeby a nutnosti pravidelně jíst, i když nemají takový pocit hladu. Měli by jíst kvalitní stravu s dostatkem bílkovin. Ale všem také říkám, že žádný lék není tak zázračný, aby pacient mohl celý den prosedět na gauči, a přitom zdravě hubnul. Hubnutí je vždycky kombinací zdravé stravy a zvýšené fyzické aktivity. Pacienti, kteří na lék dobře reagují a hodně hubnou, budou totiž kromě tukové hmoty ztrácet i trochu té svalové. Proto jim kladu na srdce, že chtějí-li se cítit dobře a fit, musí cvičit.
Nové léky způsobí, že se člověk cítí rychle nasycen. Sní tedy zhruba o třetinu jídla méně a během roku shodí v průměru 16 až 20 % tělesné hmotnosti. Cvalda vážící 100 kg zhubne tedy až 20 kg. Ale i zde po vysazení léků (pokud člověk zároveň nezměnil životní styl) hrozí jo-jo efekt.
Při našem rozhovoru na konci roku 2013 jste naznačil, že ve vývoji jsou další léky s hubnoucím efektem. Je některý z nich blízko od zavedení do klinické praxe?
Za zmínku stojí dvě látky. Nejblíže k pomyslné cílové pásce je GLP-1 agonista v tabletách, ovšem nebílkovinný. To znamená, že má podstatně jednodušší strukturu, přesto stimuluje receptor. Na výrobu je podstatně méně náročný, bude ho možné vyrobit více a s nižšími náklady. V tuto chvíli probíhají závěrečné studie 3. fáze, a pokud vše dobře dopadne, může se dostat na trh třeba už v roce 2026. Účinná látka s krkolomným názvem orforglipron má efekt srovnatelný s injekčními GLP-1 agonisty. Druhou látkou je survodutid, hodně míří na léčbu jaterní steatózy, tedy ztučnění jater, a také na obezitu. Věřím, že v letech 2026 až 2027 budeme mít velmi pravděpodobně zase o jeden až dva léky více, z toho jeden v tabletové formě.
Nevyrábí tablety na hubnutí i dánská farmaceutická společnost Novo Nordisk, tedy výrobce Ozempiku a Wegovy?
Ano. Jde o tablety, jež také obsahují semaglutid, tedy stejnou účinnou látku, jako se podává injekčně. Rozdíl je v tom, že se nemusí píchat. Tento lék však zatím nemá indikaci jako antiobezitikum. V tuto chvíli ho tedy mohou dostat jen pacienti s diabetem 2. typu. V obezitologii se zatím neprosadil, ale na cukrovku funguje velmi dobře a pacienti po něm samozřejmě i hubnou.
Myslíte, že diabetologie a obezitologie našla s objevem těchto léků svůj svatý grál?
Nevím, jestli přímo svatý grál, ale určitě velmi účinnou léčbu, která pomůže nejen snížit tělesnou hmotnost, ale i zlepšit řadu dalších zdravotních aspektů. Není to však řešení samo o sobě. Tím je změna životního stylu, jež bude trvalá. Pokud se to pacientům podaří, mohou docela dobře prosperovat i bez léků. Ale čím dál více se ukazuje, že ve chvíli, kdy léky vysadí, začne většina z nich zase přibírat.
Co s tím?
Asi bychom si měli pomalu zvykat na myšlenku, že pokud obezitu nazýváme chronickou nemocí, měli bychom jí věnovat i adekvátní léčbu. Stejně je tomu u vysokého tlaku. Ten bez léků také nesnížíme. U obezity se ovšem řada lidí stále domnívá, že jde o důsledek slabé vůle. Tento postoj však ničemu nepomáhá. Čím dříve se smíříme s tím, že tito pacienti potřebují pomoc v podobě dlouhodobého podávání léků, tím snáz a dřív problém obezity u většiny z nich vyřešíme.
Myslíte?
V USA se v loňském roce vůbec poprvé v novodobé historii snížil výskyt obezity. Předpokládá se, že je to díky dostupnosti těchto léků, které jsou tam některým pacientům hrazené ze zdravotního pojištění. Což by mohla být cesta i u nás. Tedy že určité podskupině nemocných tuto léčbu zaplatíme. Zatím totiž stále platí, že antiobezitika si pacient musí hradit sám. A diskuse se zdravotními pojišťovnami o nějakém typu úhrady v obezitologii jsou prozatím komplikované.
Jinými slovy, léčba by měla být dlouhodobá, je to tak?
Nepochybně. Ideální scénář by byl, aby pacient zhubnul 15 kg, začal sportovat, zvykl si na zdravou stravu a už pak nepotřeboval léky. Jenže toho jsou schopná docílit tři procenta pacientů. No, možná 5 %, budu-li hodně optimistický. U ostatních to bude stejné jako v případě léčby vysokého tlaku. Vysadíme-li prášky na hypertenzi, tlak pacientům zase stoupne. Takže vysadí-li antiobezitika, většinou zase přiberou. Bude tedy potřeba dlouhodobá léčba, případně nějaká udržovací s nižšími dávkami. Na to však zatím nemáme žádné odborné studie. Doporučení pro klinickou praxi se budou vyvíjet i s tím, jak budou přibývat nové léky.
S objevem Ozempiku získala diabetologie velmi efektivní zbraň. Zdá se, že pro boj s cukrovkou vám už nic nechybí, nebo se pletu?
Nastal teď takový paradox. Všechen vývoj a výzkum se vrhnul směrem k těmto lékům, které jsou natolik efektivní, že tím trochu trpí zbytek diabetologie. Výzkumy jiných typů léčby se nedělají nebo se omezují. Třeba ještě rychleji působící inzulin pro diabetiky 1. typu jsme neměli už více než pět let. V léčbě cukrovky 1. typu přitom máme pořád ještě velké rezervy. Nedokážeme včas rozpoznat, kdy ve slinivce propukne zánět, který pak zničí beta buňky, jež vyrábějí inzulin. Dnes už máme alespoň k dispozici léky, co dokážou zánět výrazně zpomalit. Ale kdybychom ho dokázali odhalit v raném stadiu, kdy jsou ještě beta buňky funkční, uměli bychom rozvoji cukrovky prvního typu úplně předejít, nebo ho alespoň výrazně oddálit.
Vraťme se ještě k obezitě a k cukrovce 2. typu, jež se týká kolem milionu obyvatel Česka. Myslíte, že nové léky, o nichž mluvíme, mohou tyto nemoci časem vymýtit?
Zase tak optimistický bych nebyl. Myslím, že k jejich vymýcení musíme začít daleko lépe pracovat na prevenci, která by ideálně neměla být založena na lécích, ale spíše na celkové změně životního stylu a zvýšení zdravotní gramotnosti populace. Léky mohou určitě pomoci, nebylo by však správné a ani dlouhodobě udržitelné, kdybychom rezignovali na prevenci a léčili dvě třetiny populace. Tyto léky však jistě mohou pomoci výskyt těchto nemocí a jejich komplikací snížit.
Ozempic by údajně mohl snižovat i riziko Alzheimerovy nemoci, tedy dalšího prudce rostoucího zdravotního problému. Jak daleko je výzkum v této oblasti?
Z experimentálních studií víme, že by tato léčba skutečně mohla snižovat riziko rozvoje demence. Tyto předběžné závěry potvrdily i následné analýzy velkých studií, podle nichž měli pacienti léčení GLP-1 agonisty nižší výskyt demencí. V současné době probíhají dvě studie s názvem Evoke se semaglutidem u diabetiků. Jsou ve 3. fázi a měly by odpovědět na otázku, jestli budou mít pacienti léčení touto účinnou látkou nižší riziko výskytu demencí ve srovnání s placebem. Studie ještě neskončily, definitivní odpověď tedy nemáme, ale je pravda, že tyto léky mají všechny pozitivní účinky, co jsou pro tento efekt potřeba. Snižují zánět v mozku, zlepšují prokrvení a zlepšují cukrovku u pacientů s diabetem. Pokud by závěry vyšly pozitivně, je velmi pravděpodobné, že by se demence a neurodegenerativní choroby obecně staly další indikací (důvodem, pozn. red.) pro tuto léčbu. Na definitivní odpověď si však budeme muset ještě alespoň dva tři roky počkat.
Nápodoba hormonu: Co s naším tělem dělá?
V čem tkví převratný „hubnoucí“ efekt látky GLP-1 agonisté? Jde o uměle vyrobenou látku, jež napodobuje účinek hormonu GLP-1. Hormon vzniká ve stěně tenkého střeva a jeho tvorba je stimulována průchodem potravy střevem. Do krevního oběhu se tento hormon dostává hlavně po jídle, kdy pomáhá kontrolovat hladinu cukru v krvi: zvyšuje tvorbu inzulinu ve slinivce břišní a zároveň tlumí množství hormonu glukagonu, který hladinu cukru zvyšuje. U lidí s diabetem 2. typu může být ovšem hladina hormonu GLP-1 snížená. Jednou z možností, jak ji zvýšit, je dodat do organismu chybějící množství právě v podobě GLP-1 agonistů.
Hormon navíc působí i v mozku, kde signalizuje, že ve střevě je právě potrava, a sníží tak pocit hladu. Zároveň působí přímo v trávicím traktu, kde zpomaluje vyprazdňování žaludku. O naplněnosti žaludku dostává informaci také centrální nervový systém, a to díky bloudivému nervu, jenž zprostředkovává komunikaci po ose střevo–mozek. Tímto mechanismem tahle uměle vyrobená látka ovlivňuje pocit sytosti a snižuje chuť k jídlu, což vede nejen ke zlepšení cukrovky, ale i ke snížení tělesné hmotnosti. Navíc se ukázalo, že zatímco efekt na cukrovku se při zvyšování dávky semaglutidu nad 1 mg příliš nemění, účinek na redukci hmotnosti při zvyšující se dávce stoupá. Proto se k léčbě cukrovky používá maximálně 1 mg týdně, ale pro léčbu obezity jsou to až 2,4 mg týdně.
První lék Exenatid, který napodoboval funkci GLP-1 hormonu, byl odvozen od látky izolované ve slinách ještěra korovce jedovatého, žijícího na jihu USA a v Mexiku. Což zřejmě mělo co do činění s faktem, že tento pouštní druh ještěra dokáže i několik měsíců hladovět. Nicméně Exenatid měl s lidskými hormony jen zhruba šedesátiprocentní podobnost. K nám na trh se dostal v roce 2011. Přestože se musel užívat dvakrát denně, lékaři jím byli naprosto nadšeni, neboť skvěle kompenzoval cukrovku, snižoval tělesnou hmotnost a nezpůsoboval hypoglykemii (tedy příliš nízkou hladinu cukru, k níž může dojít po podání vyšší dávky inzulinu, než jakou si měl pacient trpící cukrovkou píchnout; hypoglykemie se projevuje pocením, bušením srdce, zmateností, ve vážných případech může dojít až k bezvědomí a ke smrti).
Další úsilí vědy bylo zacíleno na vývoj látky, jež bude našim vlastním hormonům co nejpodobnější. Výsledkem snahy byl liraglutid (lék Victoza nebo Saxenda) a ten už stačilo podávat jednou denně. Poté přišla na trh látka semaglutid (základ léků Ozempic či Wegovy). Jejímu výrobci, farmaceutické společnosti Novo Nordisk, se podařilo vyvinout účinnou látku i v tabletové formě, jež má velmi podobné účinky jako injekce (lék Rybelsus).
„Žádný lék není tak zázračný, aby pacient mohl celý den prosedět na gauči, a přitom zdravě hubnul. Hubnutí je vždycky kombinací zdravé stravy a zvýšené fyzické aktivity. Pacienti, kteří na lék dobře reagují a hodně hubnou, budou totiž kromě tukové hmoty ztrácet i trochu té svalové. Proto jim kladu na srdce, že chtějí-li se cítit dobře a fit, musejí cvičit,“ říká prof. Haluzík.
Objev nových léků na hubnutí, napodobujících účinek střevních hormonů a snižujících pocit hladu, začal kdysi díky slinám pouštního ještěra korovce jedovatého, který žije na jihu USA a v Mexiku. Dokáže hladovět i několik měsíců.
Ozempic, Mounjaro a spol. představují revoluci v léčbě obezity. Jednou týdně se píchají do podkoží speciálním injekčním perem. Světově nejpopulárnější je Ozempic, kdy se dávka účinné látky semaglutid vždy zhruba po měsíci postupně zvyšuje (od 0,25 mg přes 0,5 mg až po 1 mg). Od loňského listopadu mohou lékaři v Česku předepisovat i ještě mnohem silnější Mounjaro (stejně jako Ozempic účinkuje na cukrovku i obezitu) a letos by měl přijít na náš trh i další lék Wegovy (vysokodávkový semaglutid).
Dánská farmaceutická firma Novo Nordisk díky výrobě léků Ozempic a Wegovy (a předtím Saxendy) vydělala miliardy eur a stala se nejhodnotnější firmou v celé Evropě. Její tržní hodnota převýšila předchozí jedničku, „impérium luxusu“ Louis Vuitton. Novo Nordisk vyrábí lék na hubnutí i ve formě tabletek. Rybelsus má stejný účinek jako Ozempic, jeho popularity však ani zdaleka nedosahuje. Hlavně mužům vadí, že se pilulky musejí užívat denně nalačno, a navíc se půl hodiny po jejich požití nesmí jíst. Píchnout si jednou týdně do podkoží injekční pero je snazší…
